Vztah obnovitelných zdrojů energie (OZE) ke klasickým by se dal přirovnat ke vztahu dětí a rodičů. V přirozenosti dětí je jistý nevděk vůči rodičům, který si ani nemohou uvědomovat, výchova není levná záležitost a do určitého věku na dítka prostě není spolehnutí.
Rodiče dětem ale často drzé a nevděčné chování mlčky trpí, protože ví, že bez dětí by nic dál nepokračovalo. Jde tedy o zcela přirozenou snahu o udržitelnost. Je však nutné si uvědomit, že bez rodičů by dětí nebylo. Jak je to v dané chvíli se vztahem OZE a klasikých zdrojů jsme se zeptali Václava Trejbala ze Svazu průmyslu a dopravy ČR.
Kolik bylo u nás investováno do OZE za posledních 20 let? Kolik bylo proinvestováno z veřejných prostředků?
Vyjdeme-li z instalovaného výkonu jednotlivých OZE v daných letech a investičních nákladů, které Energetický regulační úřad podle příslušné vyhlášky zohledňoval při stanovení ceny podpory, tak lze odhadovat, že v ČR mohlo být ve sledovaném období investováno do obnovitelných zdrojů elektřiny cca 300 mld. Kč. Kolik bylo proinvestováno z veřejných prostředků, to už si netroufám vůbec odhadovat.
Kolik bylo investováno do konvenčních fosilních a jaderných zařízení na výrobu el. energie za posledních 20 let? Kolik průmysl zaplatil v platbách za OZE do dnešního dne?
To záleží na tom, co vše do toho započteme. Kromě dostavby jaderné elektrárny Temelín, lze odhadovat, že bylo do výstavby nových klasických zdrojů a jejich obnovy investováno za posledních 20 let cca 200 mld. Kč. Výstavba jaderné elektrárny Temelín, která byla započata dříve než před těmi 20 lety, ale byla ve zmiňovaném období dostavěna přišla na cca 100 mld. Kč. Pokud pro zjednodušení budeme uvažovat, že průmysl odebírá na napěťových hladinách VVN a VN, tak za dobu existence zákona o podporovaných zdrojích energie, tedy od roku 2006 do konce roku 2016 zaplatil průmysl na dotace pro podporované zdroje energie cca 100 mld. Kč. K tomu je ale nezbytné ještě podotknout, že od roku 2011 včetně, se na úhradě dotace pro podporované zdroje energie podílí také státní rozpočet. Pokud by tomu tak nebylo, tak by platby průmyslu byly ještě podstatně vyšší.
Jak se podílí na výrobě el. energie OZE z celkové produkce? Dá se předpokládat, že by OZE plně nahradila v budoucnosti „klasiku“? Dá se na OZE jako dodavateli spolehnout?
Z údajů uvedených v roční zprávě o provozu ES ČR za rok 2015, kterou vydává ERÚ a kde jsou uvedeny poslední dostupné verifikované údaje o výrobě elektřiny, ale i o spotřebě, vyplývá, že brutto výroba z OZE (včetně výroby elektřiny z přečerpávacích vodních elektráren) tvoří přibližně 13 % z celkového objemu elektřiny vyrobené v ČR. Z předběžných údajů za rok 2016 vyplývá podobný podíl resp. mírný meziroční celkový nárůst tohoto podílu. Je zřejmé, že podíl OZE na celkové výrobě elektřiny v ČR stále roste, nicméně tento trend se výrazně zpomalil, což je způsobeno především tím, že provozní podpora pro nové instalace je více méně zákonem zastavena (výjimkou jsou malé vodní elektrárny a po určitou přechodnou dobu i ostatní zdroje, u nichž byl v minulosti získán souhlas k výstavbě výrobny, avšak nebyly dosud zrealizovány). Nicméně v souvislosti se zavedením možnosti čerpat investiční podporu v rámci programu Nová zelená úsporám dochází v průběhu roku 2016 k oživení zájmu o solární instalace.
Co se budoucího vývoje týká, je otázkou, o jakém časovém horizontu hovoříme. Je zřejmé, že EU usiluje o téměř kompletní dekarbonizaci energetiky k roku 2050. Nicméně zcela jistě nelze očekávat, že to bude znamenat náhradu všech klasických zdrojů zdroji obnovitelnými. Využití OZE má totiž podstatné limity spočívající hlavně v omezeném potenciálu dostupnosti a využití konkrétních typů zdrojů. Ne všude je možné efektivně využívat např. větrnou energii, rovněž plochy pro pěstování biomasy nejsou nekonečné (zábor půdy pro energetické účely naráží na potřebu zajištění potravinové dostupnosti pro obyvatelstvo), také sluneční energie není v našich zeměpisných šířkách v zimně příliš.
V případě intermitentních zdrojů je dalším limitujícím faktorem pro jejich masové rozšíření jejich nestabilita výroby v čase. Výsledek je ten, že bez záložních zdrojů, případně rozsáhlejšího využití akumulačních prvků v soustavě, není možné zajistit bezpečné a spolehlivé dodávky uživatelům sítí. Zálohy a akumulace ovšem něco stojí, což elektřinu z takové na OZE bohaté soustavy výrazně prodražuje. V neposlední řadě ovlivňuje míru zapojení obnovitelných zdrojů do palivového mixu i cena technologií pro výrobu elektřiny z těchto zdrojů. A přestože díky intenzivní dotační podpoře učinily obnovitelné zdroje velký technologický skok vpřed, zlevnily a dostaly se v řadě regionů do energetického mainstreamu, stále se jedná o relativně nákladné zdroje, které se bez finanční a jiné podpory neobejdou.
V této souvislosti se nabízí otázka, do jaké míry bude společnost ochotna akceptovat tyto stále se zvyšující náklady a hradit je, ať už prostřednictvím vyšších poplatků za spotřebu elektřiny či ze státního rozpočtu. Jen letos má jít na podporu těchto zdrojů přes 45 miliard korun. Navíc dle stávajících cílů a politik má podíl OZE na energetické spotřebě do roku 2030 v EU i u nás ještě citelně stoupnout. Samozřejmě že všechno by změnil nástup velkokapacitního a nákladově přijatelného skladování elektřiny, ale taková technologie zatím k dispozici není. Technologický pokrok a rychlost jeho uplatnění se vždycky dají předpovídat velmi obtížně. Třeba na jadernou fúzi, která by vyřešila velkou část energetických potřeb lidstva, čekáme přes 50 let.
Prozatím si troufám tvrdit, že bez využití tradičních fosilních zdrojů, včetně těch nízkoemisních či bezemisních typu jádra, se ještě pár desetiletí neobejdeme. Poučný byl v tomto nedávný komentář mého kolegy z německého průmyslového svazu BDI, podle něhož, i kdyby Německo ztrojnásobilo své stávající výrobní kapacity v OZE, v zimě stále nepokryje ani polovinu své spotřeby.
Co způsobují snadné a téměř zdarma vybudovaná OZE na trhu s elektrickou energií? Jak vnik OZE ovlivňuje ekonomiku elektráren?
V posledních letech dochází nejen v ČR, ale v celé EU k rapidnímu rozšiřování OZE, bohužel však nikoliv na tržní bázi, ale díky masivním dotacím a zároveň díky zajištění „privilegovaného“ postavení těchto zdrojů na trhu v podobě přednostního připojení k elektrizační soustavě, jejich odstavování v případě problémů v síti až v posledním sledu a především právo na povinný odkup elektřiny z těchto zdrojů vybranými dodavateli elektřiny, a to za garantovanou cenu. Kvůli tomu jsme svědky deformace cen elektřiny na velkoobchodních trzích, neboť dotace způsobují, že elektřina z těchto výroben je na trhu nabízena za minimální ceny.
Díky těmto nízkým nabídkovým cenám a garantovanému odkupu se první ke slovu na trhu dostává právě obnovitelná elektřina. Teprve poté se postupně uplatní další kategorie zdrojů (jaderné, uhelné či plynové), jejichž náklady a tedy i nabídkové ceny jsou s ohledem na absenci veřejné podpory vyšší. Dotované obnovitelné zdroje tak vytěsňují „klasické“ elektrárny, a to zejména ze základního zatížení do špičkového pásma. V případě, kdy je na trhu dostatek resp. přebytek elektřiny, jsou výrobci elektřiny z klasických zdrojů nuceni nabízet elektřinu za nižší ceny, a to často i pod výrobními náklady, jen aby minimalizovali ztráty.
Tato situace má dva důsledky. Jednak negativně ovlivňuje ekonomiku provozu klasických elektráren, které jsou důležité pro zajištění stability soustavy právě pro vykrytí „hluchých“ výrobních míst OZE. S ohledem na ztrátový provoz může klasickým elektrárnám hrozit předčasné uzavření. Za druhé, velmi nízké tržní ceny silové elektřiny nemotivují investory k výstavbě nových zdrojů, které by měly nahradit ty stávající dožívající. Existuje proto velmi reálné riziko deficitu výrobních zdrojů. Ve středoevropském prostoru se tento deficit očekává možná už během pěti šesti let.
Některé státy EU si jsou již tohoto rizika vědomi a motivují investory k výstavbě či udržování konvenčních elektráren různými typy kontraktů s garantovanými výkupními cenami (CfD), zaváděním tzv. „strategických rezerv“ apod., které svým způsobem nahrazují dotační politiku zavedenou v oblasti využití OZE. V zásadě se ale jedná o další deformaci trhu, která reaguje na tu předchozí. Pro skutečně liberalizované tržní prostředí, tak jak jsme si ho před lety představovali, zbývá stále méně místa.
Zdroj: http://www.prumyslovaekologie.cz