„Velkou“ energetiku budeme ještě hodně dlouho potřebovat. Je úkolem státní správy nastavit podmínky a cenovou strukturu v tzv. regulovaných odvětvích tak, aby byla zajištěna koexistence mezi „velkou“ a „malou“ energetikou bez masivního odpojování od centrálního zásobování teplem či elektrické sítě, píše ve svém komentáři odborník na energetiku Milan Šimoník.
Občas slyším, jak nám nové technologie umožní energetickou soběstačnost a nezávislost na centralizované energetice. Taky se těším na svět, kde každý budeme mít na oblečení či na hlavě solární panel (někteří ho už máme) a budeme chodícími elektrárnami.
Cesta k tomuto ideálnímu světu však zřejmě povede přes velmi silnou centralizaci. Prof. Quaschning ve své přednášce potvrzuje základní směřování německé energetiky, tedy že dekarbonizace se plánuje skrze elektrifikaci sektorů dopravy a tepla. Z velké míry přímo (tepelná čerpadla, elektromobilita) a částečně v kombinaci s P2G (Power to Gas, přeměna elektrické energie na plynná paliva – pozn. red.). Spotřeba elektřiny proto bude do budoucna podstatně růst. Též upozorňuje, že současným tempem bude německá energetika dekarbonizovaná nejdříve v roce 2150. Přestože za úspěch Energiewende lze považovat výrobu třetiny elektřiny z OZE, podíl OZE na konečné spotřebě energie vzrostl v roce 2016 o pouhých 0,5 % na 12,5 %. Je tedy stále o něco menší než v Česku či na Slovensku se 14 %.
Ve své poněkud extrémním návrhu proto žádá výrazné zvýšení tempa růstu výroby elektřiny z OZE. Dnešní výroba elektřiny v Německu je přibližně 600 TWh, z toho OZE asi 180 TWh. Růst výroby z OZE na 1300 TWh do 2040 je samozřejmě nereálný, ale naznačuje trend, kterým se německá energetika bude v příštích desetiletích ubírat, tedy k velkému podílu výroby z větrných parků na moři i na pevnině. K tomu fotovoltaika a zanedbatelný podíl dalších zdrojů. Potenciál vody je omezený a využívání biomasy bude kvůli konfliktu s pěstováním potravin omezeno na případy, kdy elektřina použitelná není, např. biopaliva pro leteckou dopravu či přímé užití v průmyslu (viz graf níže).
Podstatným trendem německé (a evropské) energetiky při geograficky nerovnoměrně rozmístěných zdrojích OZE bude tedy silná centralizace, významná role velkých firem, zvyšující se nároky na rozsah a řízení přenosové a distribuční soustavy a zejména stále větší koordinační role státu či EU.
Rozvoj decentralizovaných technologií sice postupně umožní ve vhodných případech (domy, obce) nezávislost a soběstačnost, ale to je nereálné pro města a průmyslové aglomerace. V německé energetické politice je proto též zdůrazňován význam tepelných sítí, které kromě toho, že umožňují využívat výhody flexibilní kogenerační výrobu elektřiny a tepla (spalující zemní plyn a do budoucna syntetický zemní plyn) budou ve stále větší míře sloužit k integraci různých dalších zdrojů tepla dostupných v dané lokalitě – solární, geotermální, biomasa, tepelná čerpadla či odpadní teplo.
„Velkou“ energetiku budeme tedy ještě hodně dlouho potřebovat. Je úkolem a zodpovědností státní správy nastavit v současném měnícím se prostředí podmínky a důvěryhodnou cenovou strukturu v tzv. regulovaných odvětvích (distribuce elektřiny, plynu či teplárenství) tak, aby byla zajištěna koexistence mezi „velkou“ a „malou“ energetikou bez masivního odpojování od centrálního zásobování teplem či elektrické sítě.