Pod vlivem řady vnitřních i vnějších rizik, kterým integrační uskupení EU čelí, příliš prostoru nezbývá na projekty, které by mohly EU opětovně stmelit a konkurenčně posunout. K jedněm z mála může patřit v prosinci zveřejněný energetický balíček, na kterém však nebude úplně jednoduché se v nynější zostřené době shodnout.
Střechou celého balíčku je návrh nařízení o správě Energetické unie a jejích jednotlivých součástí – tedy energetické bezpečnosti, vnitřního energetického trhu, energetické účinnosti, snižování uhlíkových emisí, a aktivit spojených s výzkumem, inovacemi a konkurenceschopností.
Vytvoření efektivního mechanismu správy Energetické unie se může ukázat být významným testem soudržnosti EU v současné složité době. A toto téma přímo vybízí k tomu, aby se tímto testem stalo. Není pochyb o tom, že právě na symbióze energeticko-klimatických priorit může Evropa postavit svoji budoucí prosperitu. Vytvoří-li, či bude-li pokračovat ve vytváření uceleného cyklu počínaje vzděláním, výzkumem a vývojem, inovacemi, rozvojem zpracovatelského průmyslu, síťových služeb, digitalizace a efektivní alokace finančních zdrojů se zaměřením na komplexní pokrytí výzev z těchto priorit plynoucích, může vskutku v tomto oboru získat a vytvořit globální, dlouhodobou konkurenční výhodu a prokázat zcela praktický smysl své existence.
Problém je v tom, že nynější furiantské hašteření příliš nenahrává nalézání společných jmenovatelů, když právě v oblasti klimaticko-energetického mixu se národní pohledy v Evropě poměrně výrazně odlišují.
Návrh správy Energetické unie by měl přinést dva zásadní efekty, nutné pro to, aby se výše zmíněný scénář v praxi naplnil. Tím prvním je potřeba radikálního zjednodušení pravidel hry, chcete-li regulace. Je občas pádně poukazováno, že jestliže vývoj informačních a komunikačních technologií a digitalizace se odehrává v prostředí funkčnosti tržních signálů, k otevírání se energetického trhu dochází v Evropě skrze stále komplikovanější a netransparentnější administrativní pravidla, znamenající od počátku zásadní tržní deformaci.
A druhou oblastí je pak nastavení efektivní platformy vztahů mezi Evropskou komisí a členskými státy. Vedle úplného zrušení či zásadní integrace více než 50 stávajících legislativních norem je očekáváno, že od ledna 2019 každý členský stát zpracuje a předloží integrovaný vnitrostátní plán v oblasti energetiky a klimatu (nabízí se zde analogie s Národními programy reforem v rámci procesu Evropského semestru).
Za zásadní je nutné považovat identifikaci nejen společných rysů mezi energetickými prioritami jednotlivých členských států, ale též nalezení konsensu ohledně platformy financování gigantických investičních potřeb (v duchu článku 27 návrhu nařízení), jež tento koncept předpokládá.
Přejme si, aby schopnost dohodnout se ku prospěchu většiny EU převládla nad obhajobou momentálně vnímaných národních zájmů. Jinak se vystavujeme riziku vykopání dalšího zásadního příkopu napříč EU, z něhož bychom už nemuseli mít dostatek sil se vyhrabat, a promarnění příležitosti nejen na energeticko-klimatickém poli.
Petr Zahradník je poradcem prezidenta Hospodářské komory České republiky a členem Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV).
Zdroj: euractiv.cz